Tak jsme se vydali na cesty.
My, nejstarší studenti České školy v Lisabonu. A jako správní cestovatelé jsme se nejprve pořádně a zodpovědně připravovali. A když pořádně, tak pořádně! Tak pořádně, že na cestu samotnou se poslední listopadovou sobotu tak nějak nedostalo… Inu, znáte to.
Začali jsme totiž vlastně „odzadu“. Co dělat, když na naší cestě něco nevyjde? Co si počít, když zabloudíme, když se ztratíme, když ztroskotáme? Probírali jsme, jak se orientovat v terénu, jak číst z hvězd, z pohybu Slunce, z letu ptáků, jak odhadnout nadmořskou výšku a jak zemskou šířku, jak o sobě dát vědět a jak si přivolat pomoc, zkrátka povolali jsme do služby všechny své zeměpisné i přírodopisné znalosti, abychom nebezpečnou situaci zvládli. Připomněli jsme si také osud některých slavných cestovatelů, kteří se dostali „do úzkých“ (že, Robinsone), a inspirovali jsme se jejich zkušenostmi. V zoufalém boji o život jsme se uchýlili i k té nejstarší trosečnické metodě: vzkazu v lahvi. Je to možná zastaralé, ale nic lepšího nás nenapadlo. Zkusili jsme si pár vzkazů i napsat, ukázalo se ale, že představa ztroskotání na opuštěném ostrově nás vlastně až tak neděsí:
„Čau! Mám se dobře! Nevím vůbec, kde jsem, ani nevím, jestli jsem na Zemi, protože tu prší čokoláda a medvědi se mnou mluví. Možná jsem jenom praštěná, ale vím, že se mám super! Píšu tuhle zprávu, abyste sem poslali jahody, protože tu nejsou a chci je jíst s čokoládou! Děkuju a mějte se dobře!“
Nezbytným základem úspěšné cesty je kvalitní mapa. Další část sobotního dopoledne jsme proto věnovali povídání o starých mapách. Zjistili jsme, že ty opravdu staré, třeba středověké mapy, se těm dnešním nepodobají ani vzdáleně a že naučit se v nich číst je nadmíru obtížné. Ale protože i to jsme nakonec šťastně zvládli, jsme na tu opravdou cestu, na niž se vydáme příští týden, skvěle a dokonale připraveni.
Takže za týden Na shledanou!
Za tým České školy v Lisabonu
Gabriela